close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bílý Tygři

10. listopadu 2010 v 19:35 | Ivkiisss |  Tygři

Bílí tygři

Bílí tygři nejsou poddruhem, bílá barva je recesivně děděná barevná odchylka. Vyskytuje se jen u bengálského tygra.
  • Zeměpisné rozšíření: první bílý tygr byl odchycen v roce 1951 v indickém státě Madhjapradéš
  • Potrava: střední a větší obratlovci do velikosti jelena, živá kořist
  • Rozměry: podobnost ostatním druhům
  • Rozmnožování: v roce 1958 se poprvé narodila 4 bílá tygřata v soukromé Zoo Maharádži z Révy poté, co nechal spářit bílého samce s jednou z jeho normálně zbarvených dcer. Získat bílého tygra bylo zpočátku nemožné. Teprve po dostatečném rozmnožení se podařilo tato zvířata zakoupit i několika zoo světa.
  • Zajímavosti: bílé zbarvení se zachovanými tmavými pruhy je znakem částečného albinismu - nedostatku barviva. Také oči bílého tygra nejsou červené jako u pravých albínů, ale modré. Bílý tygr by v přírodě s největší pravděpodobností neměl šanci přežít, neboť nápadné zbarvení srsti by mu znemožňovalo skrýt se v mladém věku před predátory, případně v dospělosti cokoliv ulovit. Jedná se tedy o zvířata žijící pouze v zajetí.
http://data.superhry.cz/superhry/TSO_40e1f9z/1024/002/2333-1024.jpg

Obrázky:http://i.idnes.cz/09/112/gal/JW2f3b7b_tygr.JPGhttp://img.ihned.cz/attachment.php/630/22972630/aiostuv458BCDEF7GKMNWdehpqSU2RVm/b_l__tygr_295x195.jpghttp://www.u-lucie.cz/foto/liberec2.jpghttp://www.krasova.com/big-cats/slides/bily-indicky-tygr-700.jpghttp://www.inzercebazar.cz/fotoinzer/malefoto/47301825092009358441.jpgjůůů =)*

http://img.fotoalba.centrum.cz/img2/7046/4467046_4.jpgtaky úžasná =**

Tak a to bylo vše o bílých tygrech..=)

 

Československý vlčáčci

10. listopadu 2010 v 19:15 | Ivkiisss |  Československý vlčák
http://www.pohranici.cz/obrazky/17/0/1/5/C154/vlcak.jpgČeskoslovenský vlčák je plemeno vzniklé zkřížením německého ovčáka a euroasijského vlka (Canis lupus lupus). Původní pokus pohraniční stráže pod vedením plukovníka ing. Karla Hartla vyústil ve vznik československého národního plemene. Po roce 1993 (rozdělení československé federace) převzalo takzvaný patronát plemene (vůči Mezinárodní kynologické federaci FCI) Slovensko.



Historie

Počátek historie tohoto plemene se datuje od roku 1955, kdy se ing. Karel Hartl začal zabývat křížením euroasijského vlka s německým ovčákem. Zpočátku bylo křížení prováděno jako vědecký experiment. O pár let později se však zrodila myšlenka vyšlechtit nové plemeno a cílem chovu bylo a je zachovat vlčí vzhled, zdraví a přitom upevnit povahové vlastnosti pracovního psa.
První kříženci vlčice Brity a německého ovčáka Cézara z Březového háje se narodili 26. května 1958 v Libějovicích. Celý projekt byl poměrně velkoryse koncipován. Narozená štěňata byla pečlivě sledována, vychovávána v různém prostředí, byly zkoumány jejich předpoklady k výcviku. V dospělosti byla znovu spojována s nepříbuznými německými ovčáky, takže s každou generací klesal podíl "vlčí krve" až na 6,25 % ve čtvrté filiální generaci. Tak mohly být porovnávány anatomické znaky, fyziologické vlastnosti i charakteristické prvky v chování zvířat nejen mezi vlkem, psem a jejich kříženci, ale i mezi jedinci na různých úrovních křížení.
Štěňata první generace se vzhledem i chováním podobala vlku. Jejich výchova byla obtížná, výcvik byl sice možný, ale výsledky stěží odpovídaly vynaloženému úsilí. Jedinci druhé generace, pokud byli včas odebráni z vrhu a individuálně vychováváni, již byli plně cvičitelní. Až do dvou let však byli velmi hraví, výcvik trval déle. Vynikali v pachových pracích (sledování stopy). Většina jedinců třetí a čtvrté filiální generace byla schopna absolvovat běžný výcvikový kurs a mohli být zařazováni do výkonu služby. Oproti psům měli lepší orientační schopnosti, dokonalejší vidění v noci, lepší sluch i čich. V testech vytrvalosti uběhli kříženci celou 100 km trať, aniž by byli vyčerpáni, opotřebování polštářků tlap bylo na rozdíl od něm. ovčáků rovnoměrné. Po výkonu odpočívali přibližně 7 hodin. Ve spolupráci s akademií věd byla sledována endogenní aktivita vlků, psů a jejich kříženců. Křivka aktivity během 24 hodin byla podobná - se dvěma maximy (ráno a večer), intenzita aktivity vlků a kříženců vysoko převyšovala hodnoty zaznamenané u psů. Výsledky experimentu byly vyhodnoceny a publikovány v letech 1964-1965. V červnu 1965 se v Brně uskutečnila Světová výstava psů a v Praze proběhlo výroční zasedání Mezinárodní kynologické federace (FCI) a Mezinárodní kynologický kongres. I na něm vyvolala přednáška ing. Karla Hartla "Výsledky křížení vlků se psy" mimořádnou pozornost. V následujícím roce byl ing. Hartlem sestaven návrh standardu nového plemene psa, českého vlčáka, jehož základem by byli potomci křížení vlků se psy.
Vlčice Brita pak dala ještě základ druhé linie, po spojení s německým ovčákem Kurtem z Václavky. Třetí linie vznikla spojením vlka Arga a feny německého ovčáka Asty z SNB. V roce 1977 byla kříženka 3. generace Xela z pohraniční stráže kryta vlkem Šarikem, Šarik pak nakryl ještě fenu Urtu z pohraniční stráže. Poslední přilití krve vlka se uskutečnilo v roce 1983. Vlčice Lejdy ze ZOO Hluboká dala vzniknout poslední linii nově šlechtěného plemene a otcem štěňat se stal německý ovčák Bojar von Shottenhof. Dále se již prováděla plemenitba pouze v uzavřené populaci a kříženci začali být označováni jako český vlčák. V roce 1982 byl československý vlčák uznán tehdejším Federálním výborem chovatelských svazů ČSSR jako národní plemeno. Podklady k žádosti o uznání plemene byly připravovány ve spolupráci s Ústřední odbornou komisí chovatelů psů ČSCH, ve které nové plemeno vytrvale podporoval zejména pan ing. Jan Findejs. Standardní komise FCI doporučila standard československého vlčáka ke schválení v roce 1988. Po zapracování připomínek a nutných změn do standardu bylo plemeno uznáno hlasováním členských zemí v Generálním shromáždění FCI (v první fázi uznání na deset let). Návrh prosadil tehdejší československý zástupce v FCI, RNDr. Petru Dvořák. Standard československého vlčáka byl schválen v Helsinkách dne 13. 6. 1989 a vydán pod číslem 332. První tituly "světový vítěz" tak mohly být československým vlčákům zadány na Světové výstavě psů všech plemen v Brně 1990. Výstavu posuzoval mezinárodní rozhodčí a autor plemene, pan Ing. Karel Hartl.
Československý vlčák
Po deseti letech od uznání standardu bylo plemeno znovu předmětem jednání FCI - muselo se potvrdit, že plemeno je dále životaschopné a trvale splňuje všechna stanovená kritéria. Odpovědnost za tuto obhajobu našeho plemene vzala na sebe Slovenská republika. Po zániku Československa totiž na základě dohody mezi Českomoravskou kynologickou unií a Slovenskou kynologickou jednotou ze dne 4. 7. 1993 přebírá patronát nad plemenem. Jako země původu je nadále uváděno Československo, resp. "bývalé Československo". Na přípravě podkladů pro FCI se podílely obě nástupnické země, jak se zavázaly ve smlouvě podepsané 20.1.1996.
Na valném shromáždění Mezinárodní kynologické federace v Mexiku dne 1.6.1999 bylo uznání plemene československý vlčák definitivně potvrzeno, od roku 1999 může FCI potvrzovat i udělené návrhy na CACIB a CACIT a československým vlčákům je tedy otevřena cesta k titulům mezinárodních šampiónů krásy a výkonu. Návrh v Mexiku předložil pan Štefan Štefík, prezident Slovenské kynologické jednoty. V roce 1999 byla rovněž publikována dosud poslední úprava standardu plemene, kterou neschválila česká strana, přesto byl standard bez jejího souhlasu svévolně změněn.




Vzhled

Czechoslovakian Wolfdog portrait.jpg
Československý vlčák je pes větší, než střední velikosti, vzhledem a pohybem připomíná vlka. Feny měří v kohoutku minimálně 60, psi minimálně 65 cm, běžně však feny dorůstají 65 i více cm, psi až 75 cm. Důležitým plemenným znakem je bílá vlčí maska okolo tlamy, na bradě a spodní části krku, úzké, šikmo uložené světle jantarové oko, vlkošedá barva srsti ve všech odstínech od stříbrošedé až po tmavošedou, rovná uzavřená a velmi hustá srst, krátké ucho, ocas dosahující k hleznu a úzký postoj předních končetin s vybočenými tlapami. Linie hřbetu a zádě je rovná, končetiny dlouhé s dlouhými běhovými kostmi. Typickým pohybem je nízký prostorný klus. Československý vlčák je vytrvalý klusák, trénovaní jedinci uběhnou vzdálenost 100 km průměrnou rychlostí 11 - 13 km/h.

Vlastnosti

Československý vlčák
Československý vlčák je velmi aktivní pes, k cizím nedůvěřivý, hodící se pro výstavy i služební výcvik. Výcvik je však obtížnější, než u německého ovčáka a ortodoxní výcvikáři si toto plemeno pořizují málokdy. U "čévéčka," jak se někdy československému vlčáku říká, převládá takzvané "účelové chování", což znamená, že bezduché opakování cviku po něm budete požadovat marně. Vyniká však velikou vytrvalostí, odolností vůči nepříznivému počasí a schopností samostatně jednat. Věrnost pánovi a smečce je téměř příslovečná a určuje také výběr plemene. Pokud se nebudete moci psovi plně věnovat a nepředpokládáte, že o něj budete moci pečovat po jeho celý, poměrně dlouhý život, nepořizujte si toto plemeno. Zvířata si špatně zvykají na nového majitele a změnou velmi trpí. Československý vlčák je i oblíbeným psem výstavním a v poslední době vzrůstá jeho popularita zvláště v zahraničí. Když vidíme toto pohledné, elegantní, dynamické stvoření s vlčím výrazem v pohybu, nelze se tomu divit. Českoslovenkým vlčákům zbyl po vlcích silný smečkový pud, pokud žijí pohromadě, vytvoří smečku a smečkové chování u nich převládá. Pes s fenou zpravidla uzavře pevné partnerství na celý život. Samci tohoto plemene se chovají k fenám velmi "galantně", někdy však pes žijící trvale v páru s fenou odmítá jiné feny krýt. Opuštěné čévéčko umí dát velmi hlasitě najevo svou samotu a volat svého pána či svého nepřítomného psího partnera daleko se nesoucím vytím.
Nejpočetnější populaci Československých vlčáků najdete v Itálii (cca 400 odchovaných a zapsaných štěňat ročně). V Čechách jde o cca 120 - 180 štěňat ročně a na Slovensku, kde chov tohoto plemene již několik let stagnuje, je maximálně 50 štěňat ročně.

Obrázky:http://www.boxer.cz/fcijedna/vlk/v/careysc.jpghttp://www.cz-pes.cz/inzerce/t2516561259246476.jpg

http://www.pohranici.cz/obrazky/17/0/1/5/C154/vlcak.jpghttp://www.cz-pes.cz/inzerce/t2530721265838812.jpghttp://vlcisen.wolfdog.cz/images/stories/povidani/vlcak_nicitel.jpghttp://www.cz-pes.cz/inzerce/t2518981260385594.jpg
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Československý vlčák
TWH-jolly.JPG
Československý vlčák
Základní informace
země původuČeskoslovensko Československo
Tělesná charakteristika
hmotnostpsi: nad 26 kg
feny: nad 20 kg
výška †psi: nad 65 cm
feny: nad 60 cm
barvažlutošedá až stříbrošedá se světlou maskou
Klasifikace a standard
skupina FCI1: Plemena ovčácká, pastevecká a honácká
sekce FCI2: Ovčácká a pastevecká plemena (s pracovní zkouškou)
FCIstandard
Commons-logo.svg multimediální obsah na Commons

výška uváděna v kohoutku

Hadi

10. listopadu 2010 v 8:56 | ivkiisss |  Hadi

http://img.blesk.cz/img/5/article/562238_had-veda-brazilie.jpg            

Hadi

Wikipedie:Jak číst taxobox Hadi
Šírohlavec ještěrčí (Malpolon monspessulanus)
Šírohlavec ještěrčí (Malpolon monspessulanus)
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:plazi (Reptilia)
Řád:šupinatí (Squamata)
Podřád:hadi (Serpentes)
Linné, 1758
Nadčeledi
Hadi (Serpentes) jsou podřád plazůřádu šupinatých (Squamata). Jsou to dravci vyznačující se dlouhým tělem bez končetin. Kostra se skládá z páteře a žeber, mohou mít až 400 obratlů.[1] Mají pohyblivě spojenou lebku, kterou mohou v případě potřeby rozdělit a vykloubit si tak čelisti. Tělní orgány jsou protáhlé, z párových orgánů bývá většinou jeden zakrnělý. Oči pokrývají srostlá víčka. Zvláštností je Jacobsonův orgán umístěný na hlavě, který slouží jako čichový orgán.
Hadi jsou dokonalí lovci, jejich obvyklou kořistí jsou hlodavci a ptáci. Kořist loví obvykle pomocí jedu nebo škrcení. Krom toho se vyskytují i určití potravní specialisté, jako je například vejcožrout (Dasypeltis), který se specializuje na požírání vajec.



Počet druhů

Doposud známe okolo 2 700 druhů hadů, z toho asi 410 jsou jedovatí hadi, v České republice žije ve volné přírodě pouze 5 druhů. Mezi známé světové rody zahrnující smrtelně nebezpečné jedovaté hady patří například zmije (Viper), chřestýš (Crotalus) , kobra (Naja), korálovec (Micrurus), taipan (Oxyuranus), mamba (Dendroaspis), různé pakobry nebo vodnáři (Hydrophiinae). Mezi škrtiče pak patří krajty (Pythoninae), anakonda (Eunectes) či hroznýši (Boinae).http://casopis.planetazvirat.cz/foto/050319-ze-zivota-hadu-01.jpg

Kostry a křehké lebky hadů nedokázaly odolat vlivům živlů a tak se dochovalo jen málo ostatků. Z malé hrstky fosilních nálezů, kterou paleontologové vlastní, nebyl dodnes zcela objasněn původ hadů.
Ze života hadů

Anatomie hadů

Povrch těla

Povrch hadího těla pokrývá velice pružná kůže pokrytá šupinami, lišícími se tvarem i velikostí v závislosti na druhu. Na spodní straně těla mají hadi tzv. břišní (ventrální), příčně uložené šupiny, které spolu s břišními svaly umožňují plazení. Kůže většinou nepropouští vodu ani jedním směrem, proto hadi mohli osídlit jak vodní, tak extrémně suché biotopy, jako jsou pouště. Nejspodnější a zároveň nejsilnější vrstva kůže obsahuje pigmentové buňky, odpovědné za charakteristické zbarvení jednotlivých druhů, či jedinců. Jak hadi rostou, musí se pravidelně zbavovat vnější, pevné vrstvy odumřelé pokožky. Protože mláďata rostou o mnoho rychleji než dospělí hadi, svlékají se také daleko častěji.

Kostra a svaly

Typickým rysem hadů je protáhlý trup, splývající plynule s krkemocasem, a chybějící končetiny. Jen některé vývojově starší skupiny si zachovaly zakrnělou pánev a nepatrné zbytky zadních nohou v podobě drobných drápků po stranách kloaky (např. hroznýšovití, Boidae). Celá kostra hadů se skládá pouze z lebky, dlouhé páteře s obratli a mnoha žeber, kterých může být až 435 párů.[zdroj?] Lebka hadů se částečně liší druh od druhu, společné však mají kloubní spojení mezi horní a dolní čelistí, což lebku činí velice roztažnou, a umožňující polykat značně velkou kořist. Toto spojení zajišťují silné a velice pružné vazy. Zuby jsou většinou silně zakřivené a ohnuté dozadu, což zabraňuje vysmeknutí uchvácené kořisti.
Hadí tělo se vyznačuje obrovským množstvím velice složitých svalů a různých svalových úponů. Snad nejvíce svalů je mezižeberních; ty se na žebra přímo upínají a umožňují tak jejich značnou pohyblivost. Výsledkem naprosto dokonalé koordinace všech těchto svalových skupin je pro hady charakteristický, lehký a klouzavý pohyb.

Uspořádání orgánů

Hadímu tvaru těla se pochopitelně přizpůsobil tvar i uložení vnitřních orgánů, které jsou většinou rovněž protažené. Párové orgány bývají obvykle zredukovány na jeden (zatímco druhý zakrní), popř. jsou v těle uloženy za sebou. Naprostá většina hadů má např. jen jednu funkční, pravou prodlouženou plíci, druhá buď úplně chybí, nebo je jenom velice malá. Výjimku tvoří opět někteří hroznýšovití a slepákovci, u kterých jsou vyvinuty oba plicní vaky. Žaludek hadů je velký, spíše se jedná o značně rozšířenou trávící trubici. Vývod střeva je zakončen v kloace. Srdce není příliš velké, má neúplnou přepážku mezi pravou a levou částí srdeční komory, a dvě srdeční předsíně. Ledviny nemají typický tvar, ale jsou to dva velmi dlouhé, oválné útvary, z nichž pravý je v těle uložen podstatně výše než levý. Také játra jsou podlouhlá a pokračují souběžně s plícemi. Hadi nemají močový měchýř a moč odchází z těla kloakou v podobě polotuhé, bílé hmoty. Pohlavní orgány hadů se také přizpůsobily protaženému tělu a levé varlesamců bývá umístěno před pravým. Samičí vaječníky jsou zpravidla umístěny podobně, s tím, že levý vaječník může někdy zcela chybět. Samčí pohlavní orgán tvoří dva hemipenisy, které se dost liší druh od druhu.

Smysly

Hadi mají velice chabý zrak a sluch a proto se spoléhají na jiné smysly. Mají velmi vyvinutý čich jehož činnost je podpořena Jacobsonovým orgánem. Had ve stavu aktivity neustále odebírá kmitajícím jazykem vzorky pachu ze svého okolí. Díky štěrbině v horní čelisti může kmitat jazykem bez otevření tlamy. Chřestýši a někteří hroznýši a krajty mohou zjišťovat nepatrné změny teploty vzduchu obličejovými termoreceptory - tepločivnými jamkami umístěnými mezi okem a nozdrami.

Životní projevy

Pohyb

U hadů se vyvinulo několik způsobů kompenzujících ztrátu končetin. Každá metoda znamená různé využívání žeber a svalů na nich upnutých, ale použití každé metody závisí také na hmotnosti hada, rychlosti pohybu, kterou potřebuje a na typu podkladu.
  • Lineární pohyb vpřed - Těžcí hadi a hadi, kteří se obvykle pohybují pomalu se někdy pohybují přímým směrem. Stahují postupně svaly a vlnivě se pohybují vpřed jako housenky, opírajíce se současně dotykovými okraji břišních štítků o nerovnosti povrchu.
  • Pohyb vlněním - Had se stáčí vlnovitě ze strany na stranu a používá při tom postupně každý bod svého těla k odrazům od terénních nerovností. Takto se hadi pohybují i při plavání, někdy i šplhání. Zvláštním případem je boční pohyb vlněním (sidewinding), využívaný některými hady zejména na sypkém povrchu (na písku v pouštích)
  • Harmonikový pohyb - Hrabaví hadi se pohybují norami tak, že se jedním koncem harmonikově složeného těla prudce odrazí od stěny nory a druhý konec je tak vržen vpřed.
  • Klouzání vzduchem - Někteří hadi žijící v korunách stromů (Chrysopelea) jsou schopni překvapivě efektivně plachtit poté, co zploští své tělo tak, že při pohybu vzduchem vyvozuje vztlak.

Ziskávání potravy

Některé druhy jsou potravně specializovány, zatímco potrava ostatních je velmi různorodá. Velká kořist vyžaduje mnoho času na strávení. Může hada nasytit na několik týdnů nebo dokonce i měsíců. Tento proces začíná v tlamě působením trávicích enzymů v sekretech slinných žláz.
Hadí jed je ve skutečnosti jakýsi koktejl pozměněných trávicích šťáv, který obvykle rychle zapůsobí na nervový systém nebo krev oběti. Škrtiči zabíjejí kořist tak, že ji udusí. Pokaždé když oběť vydechne, had utáhne závity těla, dokud dýchání oběti neustane. Poddajné čelisti umožňují požírání kořisti která velikostí přesahuje jejich hlavu. Polykání může trvat i několik hodin.

Hadí jed

Hadí jed je ve skutečnosti jakýsi koktejl pozměněných trávicích šťáv, který obvykle rychle zapůsobí na nervový systém nebo krev oběti. Škrtiči zabíjejí kořist tak, že ji udusí. Pokaždé když oběť vydechne, had utáhne závity těla, dokud dýchání oběti neustane. Poddajné čelisti umožňují požírání kořisti která velikostí přesahuje jejich hlavu. Polykání může trvat i několik hodin.

Mnozí hadi mají různé druhy jedu, které se na základě účinku dělí na:
Nejsilnější jed mají druhy, které se živí rychlou kořistí. Příkladem mohou být křovináři ostnití, kteří jsou schopni usmrtit i rychle se pohybujícího kolibříka, nebo mořští hadi, živící se korálovými rybami. Pokud by had neměl takto silný jed, kořist by mohla ještě po uštknutí rychle uniknout. Hadi mohou mít také jed specializovaný na určitý druh kořisti. To znamená, že může úspěšně působit např. na drobné hlodavce a zase např. pro ptáky stejné váhy a velikosti je neškodný.

Rozmnožování

Většina hadů klade vejce, ale je i významný počet druhů živorodých. Hadi mírného pásma se většinou páří na jaře brzy po ukončení hibernace a kladou vejce/ rodí mláďata v létě. Tropické druhy se často páří v časové návaznosti na období dešťů a kladou několik snůšek ročně. Samci a samice se vyhledávají pomocí feromonů - chemických pachových stop, které v terénu zanechávají. Zásnuby jsou většinou jednoduché a hadi o potomstvo příliš nepečují. Ale např. krajty obtáčejí svým tělem vejce, která tak chrání a zahřívají, a kobry hnízda s vejci hlídají. Mláďata se líhnou ze skořápek pomocí vaječného zubu. Uvnitř vejce může být stočeno hádě až 7x dokola.

Svlékání

Jedním z nejchoulostivějších momentů v životě každého hada je svlékání staré pokožky, odborně nazývané ekdyse. Protože keratin, ze kterého se vlastně hadí pokožka skládá, není příliš pružný a zabraňuje zvířeti v růstu, musí se had jednou za čas vrchní vrstvy kůže zbavit. Zdravý had se zbavuje své pokožky zpravidla najednou, od hlavy směrem k ocasu a to včetně očí. Za normálních okolností většinou celý proces netrvá déle než půl hodiny. Svlečka je potom vlastně obrácená naruby, asi jako svlečená nylonová punčocha. Samotnému svlékání napomáhá tenká vrstvička mazlavého moku, který se vytvoří mezi starou a novou pokožkou, a která vlastně způsobuje typické mléčné zakalení hada a jeho očí. Hadi v té době špatně vidí a jsou zpravidla poněkud podráždění. Tím že mladí hadi rychleji rostou, svlékají pokožku daleko častěji než dospělí jedinci, u kterých může ekdyse proběhnout jenom dvakrát nebo třikrát za rok.



Obrázky:http://ekolist.cz/fotobanka/albums/userpics/10020/z_uzovka_hladka.jpghttp://media.super.cz/905/159058-350x262-9rvlm.jpghttp://img9.ct24.cz/multimedia/images/16/1576/middle/157521.jpghttp://mm1.denik.cz/50/71/vystava_had_stir_pavouk_vankovka_sko__7__denik_clanek_solo.jpg

 


Tygříčci

9. listopadu 2010 v 18:46 | Ivkiisss |  Tygři
Tygr je největší kočkovitá šelma, zahrnuje některé druhy řazené do rodu Panthera.

Tygr

Obrázky:http://petulina.euweb.cz/obrazky/61/tn_tygr.jpghttp://barbora.euweb.cz/tygr.jpghttp://www.vtipky.xf.cz/obrazky/zvirata/tygr.jpg

Tygr Bengálský

Popis
Tygří samci měří 2-3 m bez ocasu a 3-4 m včetně, dosahují hmotnosti 180-300 kg a výška v kohoutku činí 91 cm. Délka hlavy čin
Obrazek
í 25-38cm. Většina tygrů váží v průmeru kolem 260kg, dosahuje délky 3 m (včetně ocasu). Je známo hodně případů kdy tygr přesahoval hmotností 300 kg.
Samice měří 1,5-2 m bez ocasu a 2,5-3 m s ocasem. Váží 100-200 kg. V kohoutku měří zhruba 75 cm, délka hlavy je 20-30 cm. V průměru dosahují samice délky 2,5 m, váhy 150 kg a výšky v kohoutku 80 cm.
Pruhování je méně husté než u ostatních tygrů, černé na žluto až oranžovohňedém podkladě. Jeho zbarvení ho v lesních porostech dokonale maskuje. Černé pruhy na jeho srsti totiž připomínají stíny rostlin a větví.





Lvíčci

9. listopadu 2010 v 18:19 | Já |  Lvy

Populace a rozšíření

Lvice v olomoucké zoo na Svatém kopečku.
V relativně nedávné době sahalo přirozené prostředí lvů od severu Euroasie - PortugalskoIndie, až po Afriku (kromě Sahary). Poslední evropští lvi zemřeli již v dávných časech. Na Kavkazu, posledním útočišti euroasijských lvů přežila populace lva indického až do 10. století. Mezi pozdním 19. a raným 20. stoletím také vymřeli lvi ze severní Afriky a Blízkého východu. V dnešní době žije nejvíce lvů ve východní a jižní Africe, avšak jejich stavy se rychle snižují. Dnes je africká lví populace odhadována na 16 000-30 000 kusů žijících v divočině. V 90. letech 20. století byl stav populace odhadován na 100 000 jedinců. Stále se zvyšující kontakt s lidmi je pokládán za hlavní důvod, který vede ke snížení jejich stavů. Zbylé populace od sebe bývají geograficky izolovány, což může vézt k tzv. inbreedingu - potlačení dalšího rozvíjení genofondu.
Lev indický (Panthera leo persica, také perský nebo asijský), jehož historické území sahalo od Turecka až po Indii a od Kavkazu po Jemen, byl vyhuben na celém území Palestiny a Blízkého východu. Dnes žijí lvi na území národního parku Gir Forest v severozápadní Indii. Kolem tří set kusů také našlo útočiště o rozloze 1412 km² v lesnatém státě Gujarat. Jejich stavy zůstávají stabilní. V období pozdního pleistocénu byli lvi k nalezení také v Americe a severní Euroasii. Nejzajímavějšími poddruhy byly lev kapský a lev americký (neplést s pumou americkou, také známou jako americký lev). Tyto poddruhy byly nedávno považovány za dva odlišné druhy, genetické studie to prokázaly.                              

Potrava a lov                            

Lvi v Etoshském národním parku bojují o potravu.
Lev a mládě pojídající buvola afrického
Nejčastěji loví lvice
Lvice loví ve smečkách, obvykle v noci nebo za úsvitu. Jejich kořistí se stávají hlavně vetší savci jako jsou antilopy, pakoně, buvoli a zebry, ale také menší zvířata jako zajíci a ptáci. Nepohrdnou ani zdechlinami, které usmrtila jiná zvířata jako hyeny a jiné psovité šelmy. V některých lokalitách se lvi začali soustředit na pro ně jinak nezvyklou kořist, sloní mláďata, která loví v území řeky Savuti a také v Linyanti, kde se naučili lovit hrochy. (Savuti a Linyanti jsou řeky národního parku Chobe v Botswaně.) Jsou známy případy, kdy extrémní hlad dovedl lva až k usmrcení mladých slonů, časem začali napadat i dospělejší slony a příležitostně také dospělé jedince.
Lvíčata se učí lovit už ve třech měsících, ale většinou se nestanou úspěšnými lovci před dosažením druhého roku života. Lvi vyvinou rychlost 80 km/h,[1] ale postrádají vytrvalost. Proto se nejdříve musí za svou kořistí plížit alespoň do vzdálenosti 30 metrů. Obvykle někteří lvi spolupracují a snaží se obklíčit stádo z několika míst. Jejich útok je rychlý a smrtící, lvice se snaží dohnat kořist rychlým sprintem a výpadem s vytaženými drápy,dlouhé skoky na oběť jsou mýtus. Kořist většinou usmrtí zastavením přívodu krve do mozku,stisk na hrdle, nebo u menší kořisti zlomením vazu tlapou. Lvi loví na otevřeném prostranství, kde mohou být lehce zpozorováni, týmová práce ve smečce zvyšuje úspěšnost lovu. Smečka také pomáhá při ubránění již ulovené kořisti před ostatními predátory, například hyenami (ty mohou zdechlinu ucítit i na vzdálenost několika kilometrů). Samci se ve smečce většinou na lovu nepodílejí, ale pokud se snaží ulovit nějaká větší zvířata jako jsou buvoli, zapojí se.   

Hříva

Termografický snímek zachycující lva v zimním období
Dříve se vědci domnívali, že se podle barvy, tvaru a hustoty hřívy daly jednotlivé poddruhy odlišit, ale opak je pravdou, barva a velikost závisí hlavně na prostředí, ve kterém lev žije. Lvi, kteří žijí v prostředí s nižší teplotou (např. evropské a severoamerické zoo) mají hřívu hustější a většinou tmavěji zbarvenou. V národním parku Tsavo v Senegalu žilo několik samců lva bez hřívy. Absence hřívy může být způsobena jak klimatickými podmínkami, tak také sexuálním dospíváním, které souvisí s produkcí testosteronu. Vykastrovaní lvi mívají hřívy menší. Velká hříva může být u lva také znakem genetického a fyzického zdraví, také mu poskytuje jistou ochranu při soubojích. Na druhou stranu se však lev více zahřívá. U některých poddruhů dávají samice přednost lvu s velkou a hustou hřívou, která bývá znakem dobré plodnosti. Je také možné, že při páření se samci s větší hřívou jsou více aktivní, avšak tato skutečnost nebyla vědecky potvrzena.


Variace

Bílý lev v bratislavské zoo

Několik různých genetických variací lva bylo pozorováno v přírodě, o většinu se však zasloužily zoologické zahrady na celém světě.

Bílí lvi

Přestože jsou vzácní, jsou občas hlášeni v Timbavati v jižní Africe. Jejich neobvyklé zbarvení je dáno recesivním genem. Bílý lev je v nevýhodě, když přijde na lov, díky zbarvení může totiž být kořistí velice lehce odhalen. Mláďata i dospělí jedinci jsou čistě bílí, ne jako běžní mládí lvi, kteří na sobě mají barevné fleky.

Křížení lvů s ostatními velkými kočkami

Lvi jsou často kříženi s tygry (vetšinou sibiřským nebo bengálským), vznikají kříženci, kterým se říká ligeři a tigoni (anglické složeniny slov "tiger" a "lion" - první zkratka značí vždy živočiš. druh samce, druhá značí druh samice). Lvi byli také kříženi s levharty a jaguáry, tito jedinci se nazývali leoponi a jaglioni.
Liger je kříženec samce lva a tygří samice. Protože jsou ze strany otce i matky potlačeny geny, které zastavují růst v určitém věku, dosahuje liger úctyhodných rozměrů a stává se tak největší kočkovitou šelmou světa. S tygrem sdílí pruhy, které má po celém těle, se lvím samcem je to zase hříva. Ligeří samci nejsou plodní, samice vetšinou ano. Samci mají 50% šanci že se narodí s hřívou, ale pouze dalších 50% získá hřívu velikostí podobnou hřívě lva.
Méně známou variací je Tigon, kříženec tygřího samce a lví samice. U tohoto druhu se uplatnily geny, které potlačují růst, od obou rodičů, takže je tigon menšího vzrůstu. Samci bývají také sterilní.

Útoky na člověka

Běžně lvi na člověka neútočí, není jejich přirozenou kořistí, avšak někdy je hlad dovede i do blízkosti lidských obydlí a člověk se poté stává snadno dostupnou kořistí. Lvi nejsou tak agresivní jako třeba bengálští tygři nebo levharti, které mají na svědomí vetší počet lidských obětí. Nejznámější útok na člověka se stal v roce 1898, kdy se v Africkém městě Tsavo stavěla železnice. Dva bezhřívnatí lvi zabili na 35 afrických dělníků za pouhé dva dny. Dělníci postavili obrané ploty s pochodněmi, aby se lvi nedostali do tábora, avšak ani tyto je nedokázaly zadržet. John Henry Patterson, který vedl stavbu zkoušel v noci vylézt na strom a lvy zabít, avšak bezúspěšně. Než se lvy podařilo zastřelit, stihli zabít 135 lidí.
Jsou taky zaznamenány útoky lvů v zajetí, statisticky na člověka útočí lev v zajetí častěji než ve volné přirodě.

            Obrázky:http://media.novinky.cz/817/218177-top_foto2-dv817.jpg

¨http://www.smisek.cz/images/zoom/animals/viewsize/mrazene-maso.jpghttp://www.lideazeme.cz/files/imagecache/dust_filerenderer_normal/files/upload/story_press/4841/86_2_jpg_4c6bb36bf3.jpg
Lev
Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:velké kočky (Pantherinae)
Rod:Panthera
Druh:lev pustinný (Panthera leo)
Binomické jméno
Panthera leo
(Linné, 1758)
Dnešní rozšíření lva
Dnešní rozšíření lva
Poddruhy
  • lev severokonžský (P. l. azandica)
  • lev konžský (P. l. bleyenberghi)
  • lev indický (P. l. goojratensis)
  • lev jihoafrický (P. l. krugeri)
  • Lev berberský (P. l. leo)
  • lev kapský (P. l. melanochaita)
  • lev núbijský (P. l. nubica)
  • lev perský (P. l. persica)
  • lev senegalský (P. l. senegalensis)
  • lev východoafrický (P. l. somaliensis)
  • lev masajský (P. l. massaica)          
Sesterská skupina
jaguár americký (Panthera onca)

Kam dál